42015Srp

Liberecká radnice začala odkrývat děsivé osudy obětí komunismu

Článek Mladé fronty DNES a iDNES připomíná skutky, na které bychom neměli zapomenout. Proto zde článek, který cituje i náměstka primátora Ivana Langra ze Změny pro Liberec, přetiskujeme:

Bude vás mrazit. Liberec odkrývá děsivé osudy obětí komunismu

1.8.2015  Mladá fronta DNES  Strana 1  Kraj Liberecký

Miloslav Lubas

Příběhy napěchované krutostí a třídní nenávistí na jedné straně barikády a na druhé straně statečností a bojem za demokracii. Už brzy o nich chce Liberec vědět víc než dosud.

„Chceme odkrývat bílá místa ze života města v letech 1948-1989, například vzpomínkou na konkrétní oběti represí z padesátých let minulého století,“ říká náměstek primátora Ivan Langr.

Politickými procesy v Liberci, které skončily před více než šedesáti lety rozsudky smrti nebo doživotním vězením, se zabývá Kateřina Lozoviuková z katedry historie Technické univerzity.

V roce 2004 mluvila s Růženou Koškovou-Krásnou, odsouzenou komunistickou justicí k 22 letům vězení.

Za účast na takzvaném „protistátním spiknutí“ si Košková po trýznivém sedmiměsíčním pobytu ve vazební věznici odseděla deset let v pardubickém ženském žaláři.

V roce 1960, kdy totalitní režim povolil v pronásledování svých odpůrců, ji na svobodu dostala stejně jako tisíce dalších politických vězňů amnestie prezidenta Antonína Novotného.

„Komunistická tajná policie, Státní bezpečnost, ji ale dál sledovala,“ tvrdí Lozoviuková.

„Za protikomunistické výroky se ocitla znovu před soudem v roce 1966, kdy už začínalo Pražské jaro, obrodný demokratizační proces v socialistickém Československu. Soudce ji ale zprostil obžaloby. V opačném případě by jí musel připočíst k trestu dalších více než deset let, prominutých díky amnestii prezidenta Novotného.“

Tři liberecké monstrprocesy

V Liberci zosnoval komunistický režim v roce 1950 tři monstrózní procesy, navazující na exemplární pražský soud s Miladou Horákovou.

Odehrály se v červenci a staly se známé jako kauzy Emil Weiland a spol, Rudolf Škubal a spol (Skupina Jana Roháče z Dubé) a Josef Záleský a spol (skupina Dr. E. Beneš).

Již v roce 1950 dostal agent-chodec Josef Raulím 18 let vězení. Obžaloba ho vinila ze spolupráce s francouzskou tajnou službou.

Agenti – chodci překonávali střeženou státní hranici mezi komunistickým Československem a demokratickou západní Evropou a předávali zprávy mezi bojovníky proti totalitě a zahraničním odbojem.

Emil Weiland však nebyl agentem, ale národně socialistickým poslancem a před soudem stanul kromě jiného s lidoveckým poslancem Jaroslavem Kolínem a Koškovou-Krásnou.

Skupinu, do níž vyšetřovatelé zařadili bytostné demokraty Weilanda, Kolína a Koškovou, označil komunistický režim za teroristickou. U soudu se třemi protistátními skupinami padly také dva rozsudky smrti pro Bedřicha Judytku a Bohuslava Houfka.

StB nasadila provokatéra

Státní bezpečnost nasadila do skupiny Dr. E. Beneše agenta-provokatéra Jiřího Daneše-Hradeckého. Členové skupiny ho odhalili a Judytka ho v lese zastřelil.

„Někteří členové skupiny brali situaci v zemi jako občanskou válku,“ píše ve své práci Lozoviuková. „Je otázkou, jestli je jejich jednání ospravedlnitelné. Odpověď nechávám na vás.“

Košková-Krásná se nicméně nedopustila žádného kriminálního činu, se svými kolegy pouze chtěla rozšiřovat letáky a diskutovat s lidmi o problémech v komunistickém Československu. Vyšetřovatelé Státní bezpečnosti jí při výsleších zlomili sanici a zubní patro.

Do Weilandovy skupiny umístila Státní bezpečnost také dva továrníky, bývalé četníky a policisty nebo spisovatelku Antonii Svobodovou.

Za mřížemi ji komunistický režim držel ještě v roce 1967. Po propuštění po Novotného amnestii ji totiž uvěznil znovu.

Sám Weiland obdržel při procesu doživotní vězení stejně jako další čtyři členové skupiny. Devět dalších potrestal soudce patnácti až dvaceti lety vězení.

Po amnestii opět do vězení

Také Weiland opustil vězení v roce 1960 po Novotného amnestii. Za rok ho ale komunistický soud poslal za mříže na další čtyři roky a připočetl mu prominuté roky, celkem čekalo Weilanda ve vězení ještě patnáct let. V roce 1964 byl propuštěn, poněvadž měl podlomené zdraví.

V Liberci vedl komunistický režim rovněž procesy proti kulakům. Při takzvané akci Kluky si vyslechlo rozsudky 36 lidí, Josef Dresler a Jan Vepřík putovali za mříže na doživotí.

Cílem akce Kluky bylo zdiskreditovat sedláky, odmítající vstoupit do jednotných zemědělských družstev, a připravit je o velké majetky. Mnoho sedláků požívalo na vesnicích velkou vážnost a dělali starosty, což komunistickému režimu vadilo.

Procesům ze začátku padesátých let padly za oběť rovněž sociální demokraté, kteří se nesmířili se sloučením ČSSD s KSČ v roce 1948. Josef Veverka z Liberce a Elfrída Geigerová z Tanvaldu dostali u soudu doživotí. Geigerová zemřela v roce 1956 ve vězení.

Veverku, předválečného redaktora Ještědského obzoru a poválečného šéfredaktora Stráže severu, věznili za druhé světové války nacisté. Před ní v Liberci vystupoval proti Konradu Henleinovi.

Po válce se stal poslancem za ČSSD a zařadil se mezi politickou a intelektuální elitu Československé republiky.

Komunistické vězení opustil Veverka až v roce 1964 na zásah britské levicově zaměřené labouristické strany.

Šestnáct let za setkání s matkou

O bezcitnosti komunistického režimu svědčí osud Elvíry Tandlerové. V roce 1947 zůstala v Liberci sama jako sedmnáctiletá dívka, když její matka a babička musely Československo opustit při odsunu sudetských Němců.

V roce 1953 ji soud potrestal 16 lety vězení za to, že tajně překročila hranice, aby se v Sasku setkala s matkou. Nepovolená návštěva cizí země se tehdy rovnala velezradě.

O zrůdnosti doby napovídá proces se skupinou, jež se v Liberci zabývala okultními vědami.

Při jedné seanci zazněla slova, že do komunistického prezidenta Klementa Gottwalda vstoupil duch zrádného Miloty z Dědic (dávala se mu za vinu porážka krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli). Jejich autorka strávila ve vězení čtyři roky.

Truchlící ženu zatkli a zlámali jí kosti
Chtěla rozšiřovat letáky proti komunistické zvůli a bavit se s lidmi o problémech v totalitním Československu. Jmenovala se Růžena Košková a Státní bezpečnost ji zatkla v sedmadvaceti letech. Když ozbrojená tajná policie odváděla Koškovou před Vánoci 1949 z její kanceláře, měla na sobě černé šaty. Držela totiž smutek za svého zesnulého otce.
Stejné černé šaty nosila celých sedm měsíců, kdy čekala na soud v liberecké vazební věznici. První týden se ani nesměla omýt a vyzout si boty. Od vyšetřovatele dostala pěstí takovou ránu, že utrpěla zlomeninu sanice. Prasklo jí rovněž zubní patro.
Před více než deseti lety popsala Košková svůj trpký osud historičce Kateřině Lozoviukové. Bylo jí přes osmdesát let. Ve vazbě se Košková dozvěděla o popravě Milady Horákové, s níž byla v národně-socialistické straně. Pochopila, že i jí hrozí trest smrti. Při procesu v sále libereckých Lidových sadů tvořili publikum hlavně dělníci a příslušníci SNB. „Ukazovali nám svou nenávist,“ řekla Košková Lozoviukové. „Házeli po nás matičky a šroubky. Noc před vynesením rozsudku jsme strávili v předsálí.“

Dostala 22 let

Košková dostala 22 let vězení a putovala do ženského žaláře v Pardubicích. Na dokreslenou – komunistická justice se nemohla spolehnout na zkušené soudce a žalobce a nové kádry vychovávala v právnické škole pro pracující.
Jedním z libereckých žalobců se po studiu na právnické škole pro pracující stal pomocný zřízenec Antonín Kosík. Adolf Pospíšil se na žalobce přeučil ze zámečníka. Liberecký soudce Zdeněk Číhal, pozdější náměstek ministra spravedlnosti, byl původně prostým dělníkem. Komunistická strana razila přesvědčení, že třídní (tedy proletářský) instinkt dokáže nahradit univerzitní právnické vzdělání.
V pardubickém vězení obdržela Košková devět kázeňských trestů. Neslevila ze svých názorů, že komunistické Československo potlačuje lidská práva a svobody. V roce 1954 stále v čele hladovky vězeňkyň. Kromě lepší stravy, mýdla a novin požadovaly rovněž dámské hygienické vložky. Žádné totiž nedostávaly a pokud místo nich použily během menstruace kousky prostěradla, dočkaly se trestu.
Hygienické vložky si politické vězeňkyně nakonec vybojovaly, ale jen tři na celý menstruační cyklus.
Další kázeňský trest obdržela Košková poté, co ušila spoluvězeňkyni tajně podprsenku a bachař na to přišel. Do korekce – takzvané díry – šla Košková i za to, že vynadala bachařovi, který nechtěl zavolat lékařku pro spoluvězeňkyni Fráňu Zemínovou, postiženou infarktem.
„Po smrti Fráni patolog konstatoval, že během věznění utrpěla dvacet šest infarktů,“ uvedla Košková při rozhovoru s Lozoviukovou. Ve vězení musely ženy spát s rukama na dece. Pokud je schovaly pod ni, bachaři je probudili. Politické vězeňkyně nechápaly proč. Až po čase se od žalářovaných prostitutek dozvěděly, že nařízení o rukách nad dekou platí, aby nemohly masturbovat.
Na otázku, oč ji vězení připravilo, Košková Lozoviukové odpověděla: „Vzalo mně spánek. Od doby zatčení jsem se pořádně nevyspala. Kamkoli jdu, beru si s sebou kousek chleba. V base jsme ho dostávali jenom sto dvacet pět gramů na den. Měla jsme věčný hlad a kousek chleba jsem si vždycky schovávala na večer.“
Košková opustila žalář v roce 1960 jako sedmatřicetiletá. Rozhodla se být bezdětná. Mít děti jí připadalo nezodpovědné, poněvadž nevěděla, jak by s ní i s nimi naložil krutý komunistický režim.
Lozuviuková se v roce 2004 Koškové zeptala, jestli by chtěla ve svém životě něco změnit.
„Ne, jen bych si přála, aby ta dnešní demokracie byla čistou a českou v duchu ideálů Masaryka,“ odpověděla Košková.